Coldplay roztančili české publikum

Lenka Voráčková

Britská kapela Coldplay, která je proslulá svými melodickými i melancholickými písněmi, vystoupila v pondělí poprvé v České republice. Protože jsem si chtěla koncert opravdu vychutnat, dorazila jsem před O2 Arenu už v pět hodin, abych se dostala na co nejlepší místo. Když jsem si představila, kolik hodin museli za bolševika stát někteří fronty na banány či na knížky, nepřišlo mi čekání na mou oblíbenou kapelu až tak neúnosné. Opravdu se to vyplatilo, protože jsem se dostala přímo pod pódium.

Zaplněné hale se nejprve představil Albert Hammond Jr. se svou kapelou. Před publikem sklidili celkem úspěch. Když před devátou hodinou dohráli, fanoušci Coldplay už se nemohli dočkat, až poprvé uvidí své idoly. Následovalo téměř 40minutové čekání, které si obecenstvo krátilo mexickými vlnami, takže bylo o zábavu na chvíli postaráno. Dalším zpestřením byl Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji, který začal znít krátce před půl desátou arénou. Hudební klasika brzy přešla v tóny Life In Technicolor, což je první píseň z posledního alba skupiny s názvem Viva La Vida Or Death And All His Friends. Opona zůstala stále dole a za ní se konečně objevily siluety populární čtveřice. S jejím příchodem okamžitě celá O2 Arena ožila a velkolepá show tak mohla začít.

Opona se vytáhla a na obřím plátně se objevil obraz malíře Delacroixe, se kterým kapela ladila v netradičním oblečení z dob Francouzské revoluce. Frontman kapely Chris Martin všechny překvapil svými ostříhanými vlasy, tajně jsem doufala, že se svých nevzhledných kudrlin konečně zbaví. Fanoušci se dostali do varu, když se celou halou konečně rozezněl Martinův zpěv v hitu Violet Hill. Publikum začalo pokyvovat hlavou, stejně jako skupina ve svém videoklipu. Následovala trojice starších úspěšných songů, která začala taneční peckou Clock, kde nechybělo zpěvákovo tradiční poskakování vsedě na židličce při svém doprovodu u piána. Člověk by nevěřil, co taková židle vydrží. Při pomalé In My Place běhal všem mráz po zádech. Trio písní zakončila Speed of Sound, na kterou jsem se obzvlášť těšila, protože se mi vybavil poslední koncert skupiny, na kterém jsem byla v Lipsku a tam je viděla poprvé. Přednes těchto hitů ale bohužel nebyl zcela čistý, protože bylo znát zpěvákovo nachlazení. Chris Martin se tím ale nenechal vyvést z míry, a přesto že se necítil být úplně v pořádku, předváděl na pódiu neuvěřitelné taneční kousky. Publikum si zcela získal tím, když v průběhu těchto songů pozdravil česky diváky: „Dobrý večer. Konečně jsme tady“.

Na řadu přišly i nové písně Cemeteries Of London, Chinese Sleep Chant a 42. I ty si obecenstvo společně se zpěvákem zazpívalo. Po hitech Fix You a Strawberry Swing se Coldplay přesunuli na konec jednoho ze dvou mol v aréně a v rytmu techna zahráli Got Put A Smile Upon Your Face a přešli pomalu v Talk. Pomalou písničku The Hardest Part už pak zvládl se svým klavírem Chris Martin na molu sám. Jeho hlas už zněl čistě a příjemně se rozléhal po celé hale. Na pódiu pak kapela zahrála opět novou píseň Postcards From Far Away v instrumentální verzi. Poté přišel na řadu nejnověji hraný hit. Je jím veselá a energická píseň Viva La Vida, o které jsem už při prvním poslechu věděla, že bude mít veliký úspěch. Ten měla i u publika, které si nadšeně notovalo se zpěvákem.

Po songu Lost zmizela kapela divákům před očima. Jaké to bylo překvapení, když se objevila zcela na opačném konci haly mezi sedícími fanoušky. V tuto chvíli jsem byla vděčná za skvělé místo vpředu, těžko bych z té vzdálenosti členy kapely mezi sebou rozeznala a lidé na opačném konci od pódia museli mít téměř celý koncert stejný pocit. Tak jim to Coldplay alespoň trochu vynahradili, což bylo úctihodné. Skupina jim věnovala svou úspěšnou baladu The Scientist a hlasivky zpěváka Chrise Martina si poté mohly na chvilku odpočinout, když zazněla píseň Death Will Never Conquer v podání sympatického bubeníka Willa Championa. Píseň dohrála a kapela se ztratila ve tmě při doprovodu remixové verze Viva La Vida. Pak se stalo něco neuvěřitelného a spontánního. Tisíce lidí začaly vytahovat své svítící mobilní telefony a fotoaparáty nad hlavu a celá aréna se tak proměnila v noční oblohu.

Tato nádhera pro oči přilákala skupinu Coldplay zpátky na pódium, kde zahrála svůj dynamický hit Politik, který jsem si přála slyšet. To mě dostalo do takové euforie, že jsem při vyvrcholení songu začala nadšením skákat. Když už jsme si všichni mysleli, že je vše nejlepší za námi, Coldplay opět překvapili. Píseň Lovers In Japan doprovázely obrázky symbolických japonských domečků, když se najednou nad hlavami fanoušků začala snášet záplava barevných papírových motýlů. (Zřejmě neměli členové kapely po nocích co na práci a tak vystřihovali a vystřihovali.) Publikum začalo nezbedné motýly chytat a na chvíli tak opustilo zrak od charismatického zpěváka Chrise Martina. Skupina pak ještě přidala na rozloučenou Death And All His Friends a odešla do zákulisí.

Tam ale Coldplay nezůstali dlouho, protože je pištící dav fanoušků zanedlouho přivedl zpět. Chris Martin poklekl před obecenstvo a poděkoval za přízeň. Pak se okolí zahalilo do žlutých barev a zazněla nejznámější píseň z jejich prvního alba Parachutes s názvem Yellow, na kterou všichni tak netrpělivě čekali. Trochu mi tam chyběl nějaký nápad, protože na minulém turné se při této písni začaly nad hlavami lidí vznášet obrovské žluté balony a fanoušci si jimi pinkali. Skupina se ještě rozhodla jednou přidat svou píseň Fix You, která se jim několik desítek minut před tím nevydařila. Zpěvák přítomné rozesmál, když do melodie této skladby začal zpívat, že jsou v Praze poprvé a Fix You předtím pokazili. Na závěr písně jsme si my vpředu přišli opravdu na své, když před námi v těsné blízkosti začal Chris Martin zběsile poskakovat. V jeden moment to vypadalo, že se mezi nás vrhne, ale neudělal to. Škoda. Rozeskákal ale naposledy nadšené obecenstvo, které si s ním pak závěr písně dozpívalo. Coldplay se rozloučili a spokojené publikum se vydalo se svými zážitky do víru velkoměsta.

Když budu upřímná a budu porovnávat, musím uznat, že se mi minulý koncert skupiny líbil o trochu víc. Možná tam toho vydali ze sebe víc, možná to bylo mé nadšení, že jsem je tehdy viděla poprvé a doslova si vybojovala cestu na vyprodaný koncert do Lipska. Nic to ale nemění na tom, že moje nadšení je po pondělku velké, bylo se opravdu na co koukat. Členové skupiny působili mile a z drobných chyb si uměli udělat legraci, čímž si publikum ještě víc získali. Fanoušci vytvořili také skvělou atmosféru a tento koncert se tak pro mě stal něčím, na co nikdy nezapomenu. Ještě dlouho mi budou znít písně této sympatické čtveřice v uších…

Kam dál? Podívejte se na videa z koncertu!